Hledejte nejprve Boží království - před svatbou
Protože jsme při přípravách naší svatby (dlouhodobých i bezprostedních) zažili Boží péči, chceme se o některé momenty s vámi podělit.
Od prvních představ o naší svatbě jsme byli velice střízliví - chtěli jsme, ať vynikne to důležité, rozhodně jsme nechtěli ztrácet čas a energii „zbytečnostmi kolem“. Takže jsme měli představu nevěsty v jednoduché sukni a halence, nezdobený kostel, dojít do kostela pěšky, pozvat jen pár nejbližších apod. Motto na společný život jsme si vybrali z Mt 6, 33 „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno“ a hodlali jsme takto pojmout i přípravy. Všechno to ale dopadlo trochu jinak. :)
Začnu trochu zeširoka: když jsme se Zdeňkem plánovali začátek našeho společného života, museli jsme vyřešit, kde žít a kde pracovat. Já jsem měla práci v Olomouci a on v Šumperku práci i s bytem. Bylo to pro nás těžké rozhodování (hodně a dlouho jsme se za to modlili) a nakonec jsme se rozhodli, že já odejdu z jistého místa a budu hledat práci v Šumperku (kde, jak možná víte, práce není). Byl to odvážný krok do prázdna, ale věřili jsme, že se o nás Pán Bůh postará (viz Mt 6, 33). Jak se blížil konec prázdnin, začínala jsem být nervózní, protože na desce úřadu práce pořádně nic neviselo a školy, které jsem před přípravným týdnem obeslala maily, odpovídaly, že, pokud někoho potřebovaly, našly si ho v červnu. Jaké bylo moje překvapení, když mi na začátku přípravného týdne volal pan zástupce ze ZŠ, která je 7 minut od našeho bytu, že sice nikoho nepotřebují, že mají učitelů dost, ale že je zaujal můj životopis a že by mi nabídli půl úvazku. Z půl úvazku byl nakonec celý a já jsem přesvědčená, že Pán Bůh mě tam protlačil úplným zázrakem.
A ještě jeden z dojmů z širších příprav společného žití: jsme se Zdeňkem proti bydlení na hromádce. Ale jak vyřešit to, že já budu o prázdninách hledat práci v Šumperku, Zdeněk tam pracovat, chceme být spolu, při tom jasně rozdělit manželství a naši předsvatební známost a k tomu zbytečně neutrácet za druhý podnájem? Přišlo nám to neřešitelné. V tomto bodu se některé páry odhodlají žít spolu, i když původně nechtěly, ale my jsme se nechtěli vzdát a dál jsme hledali (Mt 6, 33). A pak jsme si vzpomněli na Zdeňkova kamaráda, který má byt v Šumperku, ale nevyužívá ho. Poprosili jsme ho o pomoc a on, ač zpočátku značně zmaten tím, co a proč vlastně po něm chceme, souhlasil, že tam může Zdeněk víc než měsíc přespávat a ještě za to nic nechtěl. :) Tak se nám podruhé vyplatilo nevzdat se našeho ideálu a počkat…
A teď už zpátky k bezprostředním přípravám svatby: naši představu svatby jsme vylíčili svědkům (Kamil a Hanka Heiserovi) a ti nás z ní nijak nezrazovali. Několik dnů po našem setkání mi volala Hanka, že se zmínila svojí kamarádce, co měla před 10 lety svatbu v krásných jednoduchých šatech, že jdou na svatbu za svědky a ta kamarádka jí navrhla, že šaty, které jí beztak jen visí ve skříni, pošle a, když se mi budou líbit a sedět, můžu si je nechat. Souhlasila jsem, že se na ně podívám, i když jsem byla přesvědčená, že si jen komplikuju život (že pak budu muset nějak zdůvodnit, proč je nechci). Jak bylo moje překvapení, když jsem je týden před svatbou viděla a byly překrásné. Když jsem je pak zkoušela, byla jsem úplně dojatá Boží péčí a vytanulo mi na mysli naše motto – nechtěla jsem přezdobenými šaty zastiňovat svit svátosti manželství, ale toto by byla možnost být za (pro mě přijatelnou) princeznu a to jen z Boží milosti a velkorysosti.
Pořád jsem měla představu naší pěší cesty z domu do kostela ve svatební den, ale různí lidé mě zrazovali. Nakonec jsem při představě otlačených nohou v lodičkách podlehla tlaku a jeli jsme autem. Byla jsem opět dojatá Boží pozorností: nechtěli jsme auto, natož nazdobené auto, ale kamarádi, kteří nás vezli (Jaruška a Karel Černí), dokonce nazdobili auto, takže i náš příjezd ke kostelu byl vskutku slavnostní.
A když jsme u toho zdobení, Jaruška a Hanka nás přemlouvaly do zdobení kostela, my jsme opět dlouho odolávali, ale nakonec jsme si řekli, že by to bylo vlastně hezké a nechali je konat jejich dílo. J A výsledek se nám moc líbil! Skutečně svatebně vypadající kostel! :)
Ne, že bychom jednou rádi nevzpomínali na náš svatební obřad, ale zdálo se nám rušivé, aby nám někdo průběžně chodil po kostele při mši. Tak jsme se rozhodli pro fotografa, který to očividně v kostele umí nenápadně a dobře (Lukáš Balcárek) a videa jsme se vzdali. Fotky máme krásné. A video? Až po návratu ze svatební cesty jsme zjistili, že nám Karel od oltáře natočil náš slib, ani jsme o tom nevěděli! To bylo milé překvapení! :)
Vidíte, nic jsme nechtěli, hodně věcem jsme se bránili a nakonec jsme dostali mnohé návdavkem. A bylo to krásné – ve sváteční náladě, svátečně vyzdobeném, s lidmi, kteří k nám patří v rámci jedné farní rodiny. Proto vám můžeme jen doporučit prvně hledat Boží království. :)
A na závěr si neodpustím poděkování všem, kteří nám byli přející Boží rukou…
(otištěno v Tamtamu, 10-2012)
